Historie a památky obce | Obec Tchořovice

Historie a památky obce

Historie Tchořovic a okolí.

Nejstarší zprávu o Tchořovicích nacházíme v letopisech jíž v roce 1321, kdy se tu připomíná dvůr, malá dřevěná tvrz s dřevěnými palisádovými hradbami, která náležela rytířům Maltézským ze Strakonic. Teprve poté se stávají Tchořovice sídlem vladyckým (nižších šlechtických rodů).

Z vladyků zdejších známe z roku 1372 Jana, 1389 Jadoka z Tchořovic a jeho nástupce z roku 1393 Beneše, který vystavěl malou zděnou tvrz, a v jejím okolí bylo sedm dřevěných panských domů. Nachází se tu do roku 1400. Před rokem 1404 byla část vsi v držení Jana Kyky.

Dříve jak v roce 1409 koupil Tchořovice Vilám z Vantenberka ze Zvířetic. Ten ustanovuje svým purkrabim jakéhosi Marše a ke svým nařízením přikládal svoji pečeť. Jeho nástupcem se roku 1433 stává Petr z Vartenberka. Petr zemřel roku 1446 a novým majitelem je jeho žena, vdova Eliška z Veselé a z Vartenberka, která umírá v roce 1468. Eliška žalovala v roce 1454 Petra Zmrzlíka ze Svojšína, že se Tchořovic zmocnil násilím neprávem. Na soudu zemském bylo usneseno, že Zmrzlík musí vrátit Tchořovice do dvou neděl zpět Elišce, což se také stalo. Od roku 1473 byly Tchořovice v držení Jana staršího z Běšin. Před rokem 1495 je koupil Bohuslav Muchek z Bukové, který zde vystavěl sídlo – renezanční zámek a kterého zde nacházíme ještě v roce 1503. V roce 1517 zde již sídlí Jiří Muchek, který se smyslem pomátl a jeho manželka Markéta jej nechala potom léčit u věhlasného lékaře Řehoře Frydmana v Klatovech za 20 kop míšeňských, které ještě v roce 1559 nebyly doplaceny.

Od roku 1531 se majiteli stávají bratři Oldřich a Václav Muchek z Bukova, kteří zde společně hospodařili ještě v roce 1557. V roce 1569 se stávají majiteli vnuci Václava Jan a Jiřík, kteří zde pobývají až do roku 1589. Václav bratra přežil, učinil v roce 1560 pořízení o Markétě, manželce své, aby se jí po smrti jeho, každého roku 10 kop vydávalo a také dvě povlečení s prostěradly, dvě dobré krávy a truhlu jeho první manželky si vzala. Jiřík i jeho syn Oldřich byli prudké povahy, a tak není divu, že byl při jedné hádce roku 1587 za vsí Buková Kryštofem Chanovským z Dlouhé Vsi proboden. Následně je majitelem Volf Muchek z Bukova syn  Uldřichův ,terý umírá v roce 1588 a zanechává zde svoji manželku Kateřinu a dva syny Smila a Adama. Jeho nástupcem se stává syn Smil Muchek z Bukova, který je zde až do roku 1629. Měl dva syny Václava a Kryštofa. Smil stál odhodlaně na straně Habsburků a tak po roce 1620 je pronásledován, ale jako katolík je od pokuty sice osvobozen, za udělení pardonu musel však složit 116 zlatých rýnských. Stejně tak jeho bratr Adam, který byl také velmi prudké povahy, je za účastenství v odboji proti císaři odsouzen k zaplacení pokuty. Pro nedostatek majetku byl nakonec pokuty zproštěn. Po něm dostal panství Volf Muchek z Bukova, který zemřel v roce 1634. Měl dvě dcery a dva syny, Jana a Viléma. I tak vlastnictví po jeho smrti přechází na jeho manželku Annu Alžbětu Muchkovou z Klenové.

Po její smrti dostaly Tchořovice sestry Volfovy Alžběta, Anna a Dorota. Alžběta, která se nenáležitě chovala, byla nakonec z dědictví vyloučena. Její mladší sestry, byly shodně obě provdány do rodu Sobětických, Anna za Jáchyma a Dorota za jeho bratra Viléma Jindřicha Sobětického ze Sobětic, který se usadil v Tchořovicích a byl tu v držení až do konce roku 1645, kdy Dorota bez závěti umírá, Anna žádá v té době zemský soud o přepsání majetku pro svou osobu. Vilém se tomu urputně bránil a tak nakonec pro vysoké zadlužení byl na žádost věřitelů a zemského soudu zámek prodán 20. října 1653 Adamovi Matyáši Trautmansdorfu za 7 500 kop míšeňských a následně připojen ke Lnářům.

Dne 25. června 1659 daroval hrabě  Trautmansdorf  zámek i statek své choti Evě Johance rozené ze Štenberka. Tato prodala 21. ledna roku 1660 panství Lnářské s Tchořovicemi za 79 000zl. rýn. Alši svobodnému pánu Vratislavu z Mitrovic za 79 000 zl. rýnských.  Po smrti hraběte Vratislava zůstaly dcery Marie / nejstarší/, Terezie, Eva a Konstancie, které prodávají panství 21. ledna roku 1675 za 180 000 zl. Nový majitel panství Lnářského Jan Humprecht hrabě Černín z Chudenic zrušil zámek ve Tchořovicích v roce 1675 a přeměnil jej v sýpku.

Po smrti Humprechta v roce 1682 stává se majitelem Lnář jeho druhý syn Tomáš Lechreus, který neměl žádných synů a tak majitelem panství se stává jeho dcera Marie Josefa provdaná za hraběte Leopolda Josefa Konigla. Po jeho smrti v roce 1726 se najitelem stává jejich syn František Josef, ale ten prodává panství Karlovi Rudolfovi ze Swéerst- Sporku v roce 1745. Po jeho smrti v roce 1757 připadá panství synu Janu Františku Krystiánu. Od jeho syna Karla kupuje Lnáře Leopold z Thunů, biskup Pacovský, ale ještě téhož roku 1803 jej kupuje Jan František, svobodný pán z Linkerů, kteří tu pobývají až do roku 1872. Ale již v roce 1848 se obec Tchořovice stává svobodnou a není nadále závislá na panství Lnářském. Jediné co v jeho majetku zůstává v obci je místní dvůr a sýpka.

Husitské války se s největší pravděpodobností Tchořovic nedotkly, i když se jednalo o obec ryze katolickou. Nelze ale vyloučit určité problémy, jak s Husity, tak i s Tábority.

Roku 1620 táhlo obcí vojsko pod vedením Maxmiliána Bavorského proti Mansfeldovi k Plzni. A protože Smil Muchek z Bukova, tehdejší majitel panství  Tchořovického stál na straně odboje proti Habsburkům, lze si domyslit, že císařské vojsko panství ani poddané nešetřilo. V následující válce třicetileté trpěly celé Čechy, ale ve Tchořovicích Švédové nebyli. Císařské vojsko, nelišící se krutostí od Švédů, zdejší krajinu a obec ale neušetřilo, o čem svědčí mnohé opuštěné a spustlé statky, které po této válce nalézáme i ve Tchořovicích. Není prokázáno, že v okolí Tchořovic by byla svedena nějaká bitva, ale následky války byly velmi těžce pociťovány.

 Nejvíce škod působili vojáci vypouštěním rybníků, rozkrádáním ryb a ničením rybničního zařízení. To mělo za následek úpadek rybnikářství v této oblasti, k nápravě dochází v druhé polovině 17. století. V roce 1741, za války o dědictví rakouské, francouzské a bavorské vojsko zaplavilo zdejší krajinu a silná jejich posádka usadila se ve Tchořovicích. Velmi trýznila a vyjídala zdejší osadníky, kteří se snažili bránit, ale bez úspěchu. Mnoho jim jak na penězích, tak v přírodninách odváděti muselo. Obyvatelstvo i nějaký čas ukrývalo se v lesích. V roce 1742  vniklo do Lnář 150 pěších, kteří ale zle tu řádili, avšak ani okolní vesnice nebyly ušetřeny, nebylo ani domu, jenž by byl netrpěl. Nemálo vysávaly osadníky velké válečné kontribuce za válek Marie Terezie a zejména za válek napoleonských.

Po ukončení války třicetileté, když se začala pole pravidelně obdělávat byla požadována od vrchnosti robotní práce 3 – 4 dny v týdnu, o žních i 6 dnů. Ze starých zápisů se dále uvádí: „..V Tchořovicích každý býti kdykoli ještě pohotovu, k rozkazu vrchnosti voziti obilí do mlýna a mouku ze mlýna, též ryby rozvážeti, kdy toho bylo zapotřebí…“. Tyto povinnosti byla příčinou, že  se z jara roku 1680 sedláci ve Tchořovicích vzbouřili.   „.. v té době dal hejtman panství Lnářského dva vzbouřence ze Tchořovic vsadit do vězení. Ale před vězení se přihrnul houf mladíků s háky a kosami a chtěli je odtud vysvobodit. Došlo k vyjednávání, které trvalo několik týdnů a teprve pod pohrůžkou, že si půjdou sedláci stěžovat k císaři, hrabě přislíbil propuštění. To se také za necelé tři měsíce stalo. I tak celá událost vyvolala značný rozruch a ohlas v celém okolí, ale především v samých Tchořovicích…“.

Povstání sedláků na Lnářsku v roce 1738 bylo součástí povstání v celých Čechách proti robotě. Na místo bylo povoláno vojsko, které dne 24. srpna zahájilo pod vedením krajského hejtmana z Písku Karlosa Wilemi jednání se sedláky o ukončení selské bouře. V zápise se praví „… Nato povstal hrabě z Kaisersteina a měl řeč k sedlákům, načež jeho sekretář přečetl nový robotní patent a jednotlivé jeho články vyložil. Pak podán komisaři seznam těch, kdož měli na povstání účastenství a zvlášť vyvolávána jména oněch sedláků, kteří měli v něm hlavní podíl. Hrabě oznámil jim jakého trestu za přečin svůj zasluhovali a sice: prvním trestem odsouzení na šibenici, druhým zabavování majetku na věčné časy, třetím práce v železech a poutech na robotách a čtyři rány holí. Při tom se tázal předseda sedláků, zdali dle prošlých patentů chtějí roboty dále vykonávati a poslušnost svým vrchnostem zachovávati a nařídil, aby všichni zřetelně a nahlas řekli „Ano“. A když tak učinili, musel jeden každý z nich jíti a šos kabátu políbiti, a sice nejdřív předsedovi komise a všem ostatním políbiti ruku. A nato vyvoláni byli přední vůdcové povstání, aby přijali zasloužený trest, který na nich vykonán na nádvoří zemském obklopené vojskem. Přední z nich zbaveni byli dílem svých gruntů, dílem odsouzeni k nucené veřejné práci. Několik pro výstrahu odsouzeno k tělesnému trestu 50 ran holí a trest ten na nich také ihned vykonán …a jeden každý z nich musel si lehnout na dlouhou lavici k tomu účelu připravenou, a sice hlavou k zemi, načež se postavili tři vojáci k hlavě a drželi mu pak hlavu a ruce. Jiní vojáci stoupli si k jeho nohám a drželi je, Jiní dva vojáci stáli proti sobě a rány na zadní část těla sázeli, pokud hejtman vojenskou hůlku nezdvihl na znamení, aby přestali…“. Povstání v roce 1771 bylo velmi bouřlivé a rozsáhlé. Příčinou byla neúroda v tomto roce, která znamenala pro venkovský lid nedostatek potravin a drahotu. Sedláci přestali chodit na robotu a vystupovali násilně proti panským dvorům. Podobně se tak dělo i ve Lnářích a jeho širokém okolí. Dne 1. června 1771 byl povolán do Lnář  krajský hejtman Lipovský z Lipova, aby sedlákům vysvětlil význam připravovaných reforem, směřující k zlepšení jejich nelehké situace. Shromáždění sedláci před zámkem ve Lnářích, vedeni sedlákem Halaburdou z Lažan se nepokojně chovali. Byli proto vyzváni, aby se utišili, což nemělo valnou odezvu. Zatím od Blatné přijíždělo vojsko, které začalo ihned tlačit sedláky k zámku. Sedláci beze zbraní byli tlačeni k příkopu se zábradlím, které se náhle prolomilo.

Následky byly hrozivé. Mnoho sedláků zemřelo přímo v příkopu, celá řada sedláků byla uvězněna a někteří z nich byli vsazeni do klády. Halaburda byl vzat na delší dobu do káznice. Na to sedláci přestali pracovat na svých polích a nešli ani na robotu. Aby sedláci byli k práci přinuceni, bylo povoláno opět vojsko. Ti, jak se o tom dozvěděli, okamžitě se rozutíkali do lesů, skrýší, ale i na jiná panství, která je ovšem vydávala zpět. Vesnice byly liduprázdné. Osm týdnů trval tento hon na sedláky. Nakonec se podařilo vojákům sedláky z lesů vytlačit, zmocnit se jich násilím či lstí. Mnozí utečenci zmořeni hladem se sami vydávali do rukou vojáků.

Trest okamžitě následoval. Bez ohledu na to, zda byli chyceni, či dobrovolně se vrátili, byli trestáni, mrskáním karabáči s drátěnými žilami obloženými hovězinou, ke konci byla přidělána olověná kulička.  Lidový pamětník píše následující: „ …tak byl každý bit, dva vojáci ho drželi a mušketýr toho času Drnek z Kocelovic bil. Mnozí s pláčem prosili pro ubohé siroty za smilování, ale marně. Každý dostal ještě lístek, jímž se zavazoval nejen k nové robotě, ale že nahradí, co zameškal, a ten lístek musel dětem na výstrahu ukazovati. Kněží z kláštera marně prosili za slitování, jenom starého Ševčíka a Šimůnka  ze Lnář se jim podařilo vysvobodit. Direktorem, který nechal toto dílo vykonat, byl František Kraibich… “

Kolik občanů ze Tchořovic bylo tehdy na zámku není známo. Ví se ale, že zdejší občany vedl p. Havel z dnešního č. 9. Po vojenském zásahu, byl jako jeden z vedoucích v lese chycen a na lavici v zámeckém nádvoří veřejně potrestán 25 ranami holí a mimo to zbaven veškerého majetku. Jeho usedlost byla rozdělena na dva stejné díly. Jeden díl byl předán jeho zletilému synovi a druhý díl obdržela do vlastnictví mladá žena z č. 2. Po svém provdání vystavěla si obytný domek a menší hospodářské budovy, dnešní č. 8.

Trestní záležitosti v té době se vyřizovaly ve Lnářích, kde bylo vězení s temnicí a různými mučícími nástroji. Utrpné právo potom bylo v Kasejovicích, kde se také konávala hrdelní spravedlnost, čili tresty na životě.